Kate Nash je sladká, ale bez emocí

Angličanka Kate Nash okouzlila svět před třemi lety svou debutovou deskou Made of Bricks, plnou hravých písniček s vtipnými texty, zpívanými londýnským nářečím cockney, které prý Britům žijícím dále jak 50 km od Londýna trhá uši. Letos Kate Nash vydala nové album s trochu podbízivým názvem My Best Friend Is You, na kterém podle vlastních slov konečně hudebně dospěla. Změna je určitě slyšet, nicméně nevím, jestli se Kate Nash posunula zrovna tím správným směrem.

Nové album postavila na zvuku přeslazených dívčích kapel 60. let, na spoustě bohatých smyčcových a dechových aranží. To však není žádná novinka, retro zvuk přeci frčí už několik let. A dokonce ani teď, kdy je trendy spíše elektro inspirované léty osmdesátými, tohle album nijak nevybočuje.

Fanoušci si Kate zamilovali díky jednoduchým písničkám... díky jejímu roztomilému zpěvu doprovázenému většinou pouze kytarou, klavírem a bicími. Nebyla vyumělkovaná a přesto dokázala zaujmout. S albem My Best Friend Is You je to přesně naopak. Za nejlepší momenty alba osobně považuji ukřičenou I Just Love You More se strohým textem, který se stále dokola opakuje, a poslední tři písničky, které svou jednoduchostí a upřímností stylově více navazují na první album - tedy na polohu, která je pro Kate Nash zkrátka tak nějak přirozenější.

Kate Nash natočila album, které jí nejspíš získá nové fanoušky, ale na druhou stranu díky němu ztratí pár starých. My Best Friend Is You se hezky a snadno poslouchá, zpříjemní vám chmurný den, ovšem nadměrnou konzumaci rozhodně nedoporučuji. Asi po třetím poslechu jsem totiž měla pocit, jako bych byla celá ulepená od cukrové vaty.

Kate Nash


My Best Friend Is You








rok: 2010
žánr: indie pop, anti folk
hodnocení: 55%

• www.katenash.co.uk (oficiální stránka)

Anděl 2009 aneb špetka trapnosti, kterou všichni očekávali

Ceremoniál předávání Andělů, neboli cen Akademie populární hudby, má bohužel už delší dobu nálepku trapnosti. Mnoho hudebníků si stěžuje na úroveň cen, což je ale spíše věc osobního názoru. Širší veřejnost si stěžuje na podobu samotného ceremoniálu. "České Grammy" - jak se ceny zcela vážně v jistých kruzích nazývají - byly předány včera v Praze. Hranice tristnosti, která se i letos tak trochu očekávala, byla překročena hned v úvodu, kdy nám jakýsi mužský hlas v pozadí oznámil "Vítejte na největší hudební události roku". O pokračování šou se starala kdoví odkud vytažená moderátorka Tereza "čágobélošílenci" Pergnerová.

To, že celý večer vysílala v přímém přenosu TV Nova, proti očekávání vůbec ničemu nevadilo. Už i tady totiž můžou interpreti zpívat naživo (že by se éra estrádního playbacku chýlila ke konci?) a každý inteligentní člověk určitě ví, že takzvané "komerční přestávky" může využít produktivně či alespoň ke svému vlastnímu prospěchu (odskočením na toaletu, uvařením kávy, doplněním popcornu...), aniž by o něco zásadního přišel.

Letošní 19.ročník "Andělů" provázeli od začátku změny a s nimi spojené protesty. Tak nejprve byly zveřejněny pětice nominovaných, které se později změnily jen na trojice (díky čemuž jsme nemohli být svědky "generačního" souboje mezi nominovanými zpěvačkami Ewou Farnou a Věrou Špinarovou... ale přežili jsme to), načež se mezi hudebníky zvedla vlna nevolí proti zamýšlené koncepci celého večera. Organizátoři chtěli ceremoniál trochu zpestřit - trojice nominovaných v každé kategorii (kromě Videoklipu a Objevu roku) měla předvést svůj hudební výkon na místě, akademici totiž rozhodovali o konečných vítězích v přímém přenosu. Mělo to být povinné - kdo nevystoupí, nemá nárok na cenu. To ale nakonec zrušili a nechali na každém, kdo chce vystupovat a kdo ne. Kupodivu zahráli všichni nominovaní kromě dvou - Jarka Nohavici, který se sice předávání zúčastnil, ale kdovíproč nevystoupil, a skupiny Kabát, která prý měla jiné povinnosti, přičemž si mnozí z nás oddechli, že nemusí čtyři minuty koukat na partu upocených, dlouhovlasých tatíků, vyluzujících jakýsi hospodský rock.

V přímém přenosu tedy zahráli např. Monkey Business, Charlie Straight, Aneta Langerová či Miro Žbirka. Nutno říci, že díky hudebním vystoupením večer plynul celkem dynamicky a byla to právě ona vystoupení, která tvořila asi nejzajímavější části večera. Moderátorské vstupy nevkusně oblečené a na kost vyhublé Pergnerové byly místy až příliš trapné. Možná je to její styl a možná je prostě taková... ale možná je to jen póza -- To opravdu musela během večera předvést tolik citových výlevů? Copak někoho zajímá, že patnáct let tajně miluje Vaša Patejdla? A vážně musela donutit ředitele Novy zpívat na pódiu u pultíku? ...

Co se týká samotných ocenění a vítězů, zdá se mi, že letos akademici volili trochu víc rozumně než v letech minulých. Možná to bylo tím, že se v Akademii nově objevili i zástupci z řad hudebníků, kteří tomu přeci jenom rozumí víc než nějací manažeři velkých hudebních vydavatelství. Dá se říci, že všichni ocenění si svého Anděla zasloužili, což je po minulých letech celkem úspěch a krok dopředu. Alespoň po této stránce můžeme být letos trochu uspokojení.


Na závěr ještě přidávám kompletní seznam všech vítězů, včetně žánrových cen:



Hlavní kategorie:
• Skupina roku - Monkey Business
• Zpěvák roku - Tomáš Klus
• Zpěvačka roku - Ewa Farna
• Objev roku - Charlie Straight
• Album roku - Charlie Straight - She's a Good Swimmer
• Skladba roku - Aneta Langerová - V bezvětří
• Videoklip roku - Charlie Straight - Platonic Johny
• Nejprodávanější deska roku - Jaromír Nohavica - V Lucerně
• Síň slávy - Marie Rottrová

Žánrové kategorie:
• Album roku Hard & Heavy - Negative Face - Garden Of Wishes
• Album roku Hip-hop & R'n'B - BPM - Horizonty
• Album roku World Music - BraAgas - Tapas
• Album roku Jazz & Blues - Jaromír Honzák Quintet - Little Things
• Album roku Folk & Country - Žamboši - Přituhuje
• Album roku Alternativní scéna - Květy - Myjau
• Album roku Ska & Reggae - Green Småtroll - Rude Jazz
• Album roku Elektronická hudba - Mythematica - Mythematica

• www.cenyandel.cz

MGMT a jejich druhá dávka "syntetické psychedelie"

Andrew VanWyngarden a Ben Goldwasser - dva kámoši z New Yorku se zálibou v hippies kultuře a snovém popu si někdy okolo roku 2002 začali jen tak ze srandy hrát na kapelu. Pojmenovali se The Management a vydali něco jako desku. To o nich ještě skoro nikdo nevěděl. Zlom nastal až po pár letech. V roce 2007, už pod zkráceným jménem MGMT, podepsali smlouvu s velkým vydavatelstvím a jejich první deska Oracular Spectacular, která vyšla o rok později, spustila hotovou lavinu senzace. Hudební média se mohla přetrhnout a začala kluky označovat za vizionáře a nové Beatles (zkrátka tak, jak to obvykle bývá, když se na scéně objeví kapela s inovativním zvukem a neobvyklým charisma). Posluchači z různých koutů světa si začali ujíždět na jejich mixu synth-popu a psychedelického rocku. Hity jako Time to Pretend či Kids se stali evergreeny letních párty a dokonce se objevili i v nějakých těch seriálech pro teenagery.

Po dvou letech, kdy jsme na ně už skoro zapomněli, rozbouřili hudební vody podruhé. Jejich nové album Congratulations má sice vyjít až 13. dubna, ale v důsledku předčasného leaku (nebo chcete-li "úniku"), kdy nelegálně obletělo po internetu celý svět, se kapela rozhodla zpřístupnit ho fanouškům na svých stránkách v podobě free streamu. Slyšet už ho tedy mohl každý.V devíti nových písních, v rozmezí necelých 44 minut, MGMT předvedli víc experimentu. Natočili psychedelické koncepční album, které nemá obsahovat žádný typický rádiový hit. Tím až neuvěřitelně rozdělili svoje publikum - jedni tvrdí, že je to prů*er... druzí, že se jim podařila geniální věc. Je k čemu gratulovat?

Už dlouho před vydáním MGMT upozorňovali, že nová deska bude jiná. Chtěli, aby ji fanoušci přijali a poslouchali jako celek. Natočili vcelku konzistentní album, kde ještě více do extrému rozvedli pro ně typický zvuk šedesátých let, skřížený s prvky space rocku Davida Bowieho. Jako by celá deska byla zahalena do jakéhosi oparu psychedelie, který poodkryjete pouze jejím soustředěným poslechem. 

Po prvním letmém poslechu si totiž z desky nic nezapamatujete. Maximálně tak trochu vlezlý popěvek z refrénu závěrečné Congratulations. Ani po pár dalších posleších vám žádná z písni neustrne v hlavě natolik, že byste měli potřebu si ji neustále notovat. Potom vyvstává otázka, jestli se to album vlastně má o co opřít.

....Ale jo, má. Je to totiž právě o tom. Poslouchat a nechat postupně rozplynout tu mlhu všude okolo. Nakonec poznáte, že to vlastně není tak špatné... že v jednotlivých písničkách je pořád ta lehkost a svěžest, která je typická pro rukopis MGMT. První dvě It's Working a Song For Dan Treacy si pustíte při bezstarostném válení na pláži a budete si připadat jako po vlivem. Post-punkem říznutá Brian Eno bude skvěle fungovat jako tancovačka na intelektuálním soirée. Budete-li se chtít potopit do vlastních myšlenek, přepnete na instrumentální Lady Dada's Nightmare. Zkrátka pro každého něco. Chce to jen pozorně poslouchat.

• www.whoismgmt.com (oficiální stránka)

MGMT

Congratulations

rok: 2010

žánr: synth pop, electronic, psychedelic rock

hodnocení: 75%