Kate Nash je sladká, ale bez emocí

Angličanka Kate Nash okouzlila svět před třemi lety svou debutovou deskou Made of Bricks, plnou hravých písniček s vtipnými texty, zpívanými londýnským nářečím cockney, které prý Britům žijícím dále jak 50 km od Londýna trhá uši. Letos Kate Nash vydala nové album s trochu podbízivým názvem My Best Friend Is You, na kterém podle vlastních slov konečně hudebně dospěla. Změna je určitě slyšet, nicméně nevím, jestli se Kate Nash posunula zrovna tím správným směrem.

Nové album postavila na zvuku přeslazených dívčích kapel 60. let, na spoustě bohatých smyčcových a dechových aranží. To však není žádná novinka, retro zvuk přeci frčí už několik let. A dokonce ani teď, kdy je trendy spíše elektro inspirované léty osmdesátými, tohle album nijak nevybočuje.

Fanoušci si Kate zamilovali díky jednoduchým písničkám... díky jejímu roztomilému zpěvu doprovázenému většinou pouze kytarou, klavírem a bicími. Nebyla vyumělkovaná a přesto dokázala zaujmout. S albem My Best Friend Is You je to přesně naopak. Za nejlepší momenty alba osobně považuji ukřičenou I Just Love You More se strohým textem, který se stále dokola opakuje, a poslední tři písničky, které svou jednoduchostí a upřímností stylově více navazují na první album - tedy na polohu, která je pro Kate Nash zkrátka tak nějak přirozenější.

Kate Nash natočila album, které jí nejspíš získá nové fanoušky, ale na druhou stranu díky němu ztratí pár starých. My Best Friend Is You se hezky a snadno poslouchá, zpříjemní vám chmurný den, ovšem nadměrnou konzumaci rozhodně nedoporučuji. Asi po třetím poslechu jsem totiž měla pocit, jako bych byla celá ulepená od cukrové vaty.

Kate Nash


My Best Friend Is You








rok: 2010
žánr: indie pop, anti folk
hodnocení: 55%

• www.katenash.co.uk (oficiální stránka)

Anděl 2009 aneb špetka trapnosti, kterou všichni očekávali

Ceremoniál předávání Andělů, neboli cen Akademie populární hudby, má bohužel už delší dobu nálepku trapnosti. Mnoho hudebníků si stěžuje na úroveň cen, což je ale spíše věc osobního názoru. Širší veřejnost si stěžuje na podobu samotného ceremoniálu. "České Grammy" - jak se ceny zcela vážně v jistých kruzích nazývají - byly předány včera v Praze. Hranice tristnosti, která se i letos tak trochu očekávala, byla překročena hned v úvodu, kdy nám jakýsi mužský hlas v pozadí oznámil "Vítejte na největší hudební události roku". O pokračování šou se starala kdoví odkud vytažená moderátorka Tereza "čágobélošílenci" Pergnerová.

To, že celý večer vysílala v přímém přenosu TV Nova, proti očekávání vůbec ničemu nevadilo. Už i tady totiž můžou interpreti zpívat naživo (že by se éra estrádního playbacku chýlila ke konci?) a každý inteligentní člověk určitě ví, že takzvané "komerční přestávky" může využít produktivně či alespoň ke svému vlastnímu prospěchu (odskočením na toaletu, uvařením kávy, doplněním popcornu...), aniž by o něco zásadního přišel.

Letošní 19.ročník "Andělů" provázeli od začátku změny a s nimi spojené protesty. Tak nejprve byly zveřejněny pětice nominovaných, které se později změnily jen na trojice (díky čemuž jsme nemohli být svědky "generačního" souboje mezi nominovanými zpěvačkami Ewou Farnou a Věrou Špinarovou... ale přežili jsme to), načež se mezi hudebníky zvedla vlna nevolí proti zamýšlené koncepci celého večera. Organizátoři chtěli ceremoniál trochu zpestřit - trojice nominovaných v každé kategorii (kromě Videoklipu a Objevu roku) měla předvést svůj hudební výkon na místě, akademici totiž rozhodovali o konečných vítězích v přímém přenosu. Mělo to být povinné - kdo nevystoupí, nemá nárok na cenu. To ale nakonec zrušili a nechali na každém, kdo chce vystupovat a kdo ne. Kupodivu zahráli všichni nominovaní kromě dvou - Jarka Nohavici, který se sice předávání zúčastnil, ale kdovíproč nevystoupil, a skupiny Kabát, která prý měla jiné povinnosti, přičemž si mnozí z nás oddechli, že nemusí čtyři minuty koukat na partu upocených, dlouhovlasých tatíků, vyluzujících jakýsi hospodský rock.

V přímém přenosu tedy zahráli např. Monkey Business, Charlie Straight, Aneta Langerová či Miro Žbirka. Nutno říci, že díky hudebním vystoupením večer plynul celkem dynamicky a byla to právě ona vystoupení, která tvořila asi nejzajímavější části večera. Moderátorské vstupy nevkusně oblečené a na kost vyhublé Pergnerové byly místy až příliš trapné. Možná je to její styl a možná je prostě taková... ale možná je to jen póza -- To opravdu musela během večera předvést tolik citových výlevů? Copak někoho zajímá, že patnáct let tajně miluje Vaša Patejdla? A vážně musela donutit ředitele Novy zpívat na pódiu u pultíku? ...

Co se týká samotných ocenění a vítězů, zdá se mi, že letos akademici volili trochu víc rozumně než v letech minulých. Možná to bylo tím, že se v Akademii nově objevili i zástupci z řad hudebníků, kteří tomu přeci jenom rozumí víc než nějací manažeři velkých hudebních vydavatelství. Dá se říci, že všichni ocenění si svého Anděla zasloužili, což je po minulých letech celkem úspěch a krok dopředu. Alespoň po této stránce můžeme být letos trochu uspokojení.


Na závěr ještě přidávám kompletní seznam všech vítězů, včetně žánrových cen:



Hlavní kategorie:
• Skupina roku - Monkey Business
• Zpěvák roku - Tomáš Klus
• Zpěvačka roku - Ewa Farna
• Objev roku - Charlie Straight
• Album roku - Charlie Straight - She's a Good Swimmer
• Skladba roku - Aneta Langerová - V bezvětří
• Videoklip roku - Charlie Straight - Platonic Johny
• Nejprodávanější deska roku - Jaromír Nohavica - V Lucerně
• Síň slávy - Marie Rottrová

Žánrové kategorie:
• Album roku Hard & Heavy - Negative Face - Garden Of Wishes
• Album roku Hip-hop & R'n'B - BPM - Horizonty
• Album roku World Music - BraAgas - Tapas
• Album roku Jazz & Blues - Jaromír Honzák Quintet - Little Things
• Album roku Folk & Country - Žamboši - Přituhuje
• Album roku Alternativní scéna - Květy - Myjau
• Album roku Ska & Reggae - Green Småtroll - Rude Jazz
• Album roku Elektronická hudba - Mythematica - Mythematica

• www.cenyandel.cz

MGMT a jejich druhá dávka "syntetické psychedelie"

Andrew VanWyngarden a Ben Goldwasser - dva kámoši z New Yorku se zálibou v hippies kultuře a snovém popu si někdy okolo roku 2002 začali jen tak ze srandy hrát na kapelu. Pojmenovali se The Management a vydali něco jako desku. To o nich ještě skoro nikdo nevěděl. Zlom nastal až po pár letech. V roce 2007, už pod zkráceným jménem MGMT, podepsali smlouvu s velkým vydavatelstvím a jejich první deska Oracular Spectacular, která vyšla o rok později, spustila hotovou lavinu senzace. Hudební média se mohla přetrhnout a začala kluky označovat za vizionáře a nové Beatles (zkrátka tak, jak to obvykle bývá, když se na scéně objeví kapela s inovativním zvukem a neobvyklým charisma). Posluchači z různých koutů světa si začali ujíždět na jejich mixu synth-popu a psychedelického rocku. Hity jako Time to Pretend či Kids se stali evergreeny letních párty a dokonce se objevili i v nějakých těch seriálech pro teenagery.

Po dvou letech, kdy jsme na ně už skoro zapomněli, rozbouřili hudební vody podruhé. Jejich nové album Congratulations má sice vyjít až 13. dubna, ale v důsledku předčasného leaku (nebo chcete-li "úniku"), kdy nelegálně obletělo po internetu celý svět, se kapela rozhodla zpřístupnit ho fanouškům na svých stránkách v podobě free streamu. Slyšet už ho tedy mohl každý.V devíti nových písních, v rozmezí necelých 44 minut, MGMT předvedli víc experimentu. Natočili psychedelické koncepční album, které nemá obsahovat žádný typický rádiový hit. Tím až neuvěřitelně rozdělili svoje publikum - jedni tvrdí, že je to prů*er... druzí, že se jim podařila geniální věc. Je k čemu gratulovat?

Už dlouho před vydáním MGMT upozorňovali, že nová deska bude jiná. Chtěli, aby ji fanoušci přijali a poslouchali jako celek. Natočili vcelku konzistentní album, kde ještě více do extrému rozvedli pro ně typický zvuk šedesátých let, skřížený s prvky space rocku Davida Bowieho. Jako by celá deska byla zahalena do jakéhosi oparu psychedelie, který poodkryjete pouze jejím soustředěným poslechem. 

Po prvním letmém poslechu si totiž z desky nic nezapamatujete. Maximálně tak trochu vlezlý popěvek z refrénu závěrečné Congratulations. Ani po pár dalších posleších vám žádná z písni neustrne v hlavě natolik, že byste měli potřebu si ji neustále notovat. Potom vyvstává otázka, jestli se to album vlastně má o co opřít.

....Ale jo, má. Je to totiž právě o tom. Poslouchat a nechat postupně rozplynout tu mlhu všude okolo. Nakonec poznáte, že to vlastně není tak špatné... že v jednotlivých písničkách je pořád ta lehkost a svěžest, která je typická pro rukopis MGMT. První dvě It's Working a Song For Dan Treacy si pustíte při bezstarostném válení na pláži a budete si připadat jako po vlivem. Post-punkem říznutá Brian Eno bude skvěle fungovat jako tancovačka na intelektuálním soirée. Budete-li se chtít potopit do vlastních myšlenek, přepnete na instrumentální Lady Dada's Nightmare. Zkrátka pro každého něco. Chce to jen pozorně poslouchat.

• www.whoismgmt.com (oficiální stránka)

MGMT

Congratulations

rok: 2010

žánr: synth pop, electronic, psychedelic rock

hodnocení: 75%

Lady GaGa - fenomén dnešní doby?

Můžete chodit dlouho jen tak okolo a nezajímat se o to, co je vlastně zač, ale stejně jednou přijde den, kdy prostě zaslechnete NĚCO o Lady GaGa ... Je jí všude plno, dosahuje mega-popularity a její desky trhají rekordy v prodeji. A jelikož lidi, a obzvláště publicisté, mají rádi přirovnávání, mluví se o ní jako "o Madonně naší doby". Je to absurdní? GaGa vtrhla na scénu stejně rychle jako Madonna na začátku 90. let, na svou dobu je podobně provokativní a touží po tom ovládnou světovou pop music. A že je její hudba spíše průměrná? To přeci zas tak nevadí. GaGa totiž šokuje spíše svým veřejným vystupováním, životním stylem a šílenými módními výstřelky. Zkrátka není důležité jestli ji milujete nebo nesnášíte, důležité je, že o ní víte.

GaGa je typickým produktem dnešní masové kultury. Doby, kdy se vkus a nevkus prolínají... kdy není snadné něčím šokovat. Doby, kdy už nevzniká nic nového... jen vytvoříte extrémní kombinaci prvků z minulosti tak, aby to nově vypadalo. Doby, kdy tolik lidí dychtí po slávě a penězích. Ona je typickou ukázkou toho všeho a je si toho vědoma. Moc dobře ví, že dělá jenom bezduchý a povrchní pop pro mainstreamové posluchače hudby, na kterém se dá vydělat spousta peněz. Ví dokonce i to, že se o ní píše spíše kvůli tomu, jak moc bláznivý model si oblékla, nebo o tom, že natočila další nákladný, vizuálně bombastický videoklip.


Ale abychom se konečně dostali k té hudbě... Lady GaGa dělá celkem obyčejný pop s ne příliš duchaplnými texty o tom, že nechce, aby jí přítel dál volal, nebo o tom, že když začnete tancovat, všechno bude v pohodě. Nic překvapivého. GaGa samozřejmě následuje trendy, proto se nechává ovlivňovat elektronickou taneční hudbou a používá hodně osmdesátkový zvuk, který je už tak dva roky celkem dost "in". Což o to... mezi hity každé "diškošky" se to hodí, dokonce to dobře funguje i v playlistu komerčních rádií a samozřejmě v programu stanic jako MTV. Má to veškerý potenciál zaujmout konzumenta středního proudu. Otázka je na jak dlouho.

Lady GaGa má jistě talent napsat písničku, která se stane mega hitem. Dokáže ji i poměrně dobře zazpívat, ačkoliv není zrovna nijak oslnivá vokalistka. Se svým hlasem pracovat umí, ale mezi stovkou dalších zpěvaček byste ji poznali těžko. První i druhé album dokázala naplnit několika hity, jejichž melodie se dokáží leckomu dostat pod kůži. Náročnějšímu posluchačovi ale jen stěží. Nejen, že se mi zdá, že jsem některé z nich už určitě někde slyšela, ale dokonce mám pocit, že i sama GaGa se kolikrát opakuje. Je to zkrátka pořád tak nějak stejné... Že by sezónní záležitost, na kterou si za pár let skoro nikdo nevzpomene?

Jedno se GaGa upřít nedá - ví jak vydělat peníze. A to rovnou miliony dolarů. Pro svůj pseudonym našla inspiraci u kapely Queen, pro styl vystupování u Madonny, pro make-up u Ziggiho Stardusta a pro své velkolepé videoklipy u Michaela Jacksona. Z toho všeho namíchala extrémní koktejl, který spoustu lidí fascinuje. Otázka ale zní - neubaví nás Lady GaGa k smrti?...A stane se z ní opravdu nová královna popu nebo po ní za pár let ani pes neštěkne?..

• www.ladygaga.com

Lightspeed Champion - černý muž s akustickou kytarou

Lightspeed Champion


Life Is Sweet! Nice to Meet You


rok: 2010
žánr: indie pop, folk
hodnocení: 70%




Devonté Hynes je čtyřiadvacetiletý týpek s retro brýlemi, kytarou v ruce a hučkou na hlavě, který si pseudonym Lightspeed Champion vybral podle svého oblíbeného komiksového hrdiny z dětství. Na hudební scénu vstoupil před šesti lety s dance-punkovou kapelou Test Icicles, která se ale na výsluní moc dlouho neohřála. Ač byla kritiky opěvována až do nebes a fanoušků si získala celkem dost, jejich první deska byla zároveň tou poslední a kapela po dvou letech existence ohlásila náhlý konec. Devonté vzal tedy do ruky akustickou kytaru a v roce 2008 vydal svou první desku Falling of the Lavender Bridge. Spousta lidí tenkrát nemohla uvěřit, že je to opravdu ten samý člověk, co v Test Icicles vyluzoval všechny ty neposlouchatelné zvuky a vřískal do rytmu. Lightspeed Champion byl najednou jiný. Byl to totální protipól. Byl to pop.

Letos v únoru, tedy o dva roky později, přišel Lighstspeed Champion s novou deskou nazvanou Life is Sweet! Nice to Meet You. Stejně jako debut, i aktuální album nabízí skoro hodinovou porci inteligentního popu s příměsí country nebo městského folku. Life is Sweet! Nice to Meet You je však kompozičně i nástrojově pestřejší, rytmika skladeb se rovněž posunula na novou úroveň, v čemž má zajisté tak trochu prsty i nový producent Ben Allen, známý svou spoluprácí s "králi" experimentálního freak- folku Animal Collective.

Už úvodní skladba Dead Head Blues dává tušit, kam se asi bude celá deska ubírat. Lightspeed Champion rozhodně nesešel z cesty plné melodických, až srdceryvných písní, s velkým hitovým potenciálem. On totiž není písničkářem, který umí složit pouhé dva hity, které na desce obalí zbytečnou půlhodinovou vatou. Tohle album funguje od začátku do konce. Všechny polohy a rytmy, které interpret během té doby vystřídá, vás tak nějak samy donutí udržet pozornost od první do poslední sekundy. Tu uslyšíte vliv Beatles, tu klubovou kytarovku, tu stadionový hit v komornějším hávu. Každá skladba je jiná, každá má své specifikum, a přitom všechny skvěle zapadají do jednotného konceptu.

Jak bylo zmíněno výše, Lightspeed Champion si tak trochu libuje v srdceryvných melodiích a popěvcích. To určitě není na škodu v případě, že dokážete odhadnout, kdy je to ještě v pohodě a kdy už pomalu sklouzáváte ke kýči. Lightspeed Champion to naštěstí pořád celkem zvládá. Stejně se ale nemůžu zbavit pocitu, že je na desce několik momentů, kdy skladby opravdu stojí na hranici patetičnosti (třeba sedmá v pořadí Romart) a dokonce byste se je nebáli označit za prvoplánově dojemné "cajdáky". Lightspeed Champion má prozatím štěstí, že těchto slabých momentů je na albu jen minimum.

Devonté se na Life is Sweet! Nice to Meet You hudebně posunul do "dospělejší" roviny. Téměř každá skladba má v sobě něco silného. Když už máte pocit, že se uprostřed písničky začínáte trochu nudit, najednou to přijde - právě ten silný moment, co z ní vytvoří hitovku, kterou si zapamatujete. Lightspeed Champion zkrátka stojí minimálně za povšimnutí. A nejen proto, že černošských písničkářů s akustickou kytarou moc nepotkáte... Jeho hudba je folkem 21.století. Je důkazem, že i v naší době dokáže někdo složit písničku jen tak ze srdce nebo prostě z důvodu, že ho to baví.

• http://www.lightspeedchampion.com

Zamyšlení nad českými hudebními festivaly.

Hudební festivaly patří k oblíbeným letním radovánkám (nejen) mladých hudebních nadšenců. Desítky těchto akcí se každý rok konají po celé České republice. Cílem jejich organizátorů je přivést v jedno časové období na jedno místo hudební interprety, kteří nalákají co nejvíce fanoušků. Festivalů je opravdu hodně, financí na pokrytí všech nákladů je obvykle méně, snaha neprodělat na pořádání takové akce je obrovská... To všechno se bohužel nejviditelněji promítá do hudební dramaturgie festivalů, která je v tuzemsku ve většině případů tak trochu...nudná.


Stále stejná jména českých i zahraničních interpretů, ta, která zaručeně nalákají co nejvíce lidí. Ta, která jsou u nás už nějakým způsobem "profláknutá". Zkrátka již tradiční tahouni festivalových programů. Vyčpělé hvězdy, které koncertují po klubech celý rok. Zahraniční interpreti, kteří jezdí do Česka vystupovat v pravidelných intervalech. A že pak vypadají programy různých hudebních festivalů podobně? No a co, lidi to baví. Lidi na to chodí. Úspěch zaručen.


V Česku je spousta žánrově úzce zaměřených festivalů (například na hip-hop nebo metal), které se za dobu své existence staly jedněmi z nejlepších v celé Evropě. Často přivážejí interprety světového formátu a jsou hojně vyhledávané i zahraničními návštěvníky. Ale opravdu kvalitních festivalů, jejichž programy by byly více multižánrové - přes pop, rock, electroniku až třeba k experimentální a alternativní hudbě - a každoročně přivážely opravdu renomované interprety, u nás moc nehledejte. 


Ačkoliv mohlo všechno, co jsem zatím napsala, vyznít negativně, osobně neházím tak úplně flintu do žita. Možná se totiž blýská na lepší časy. Největší tuzemský (pop-)rockový festival Rock for People vloni konečně po letech své existence přivezl několik opravdu slavných jmen světové populární hudby, z nichž většina navštívila Českou republiku vůbec poprvé. Tak snad se letos organizátoři nenechají zahanbit a udrží si tuto vydobytou laťku. V posledních letech u nás rovněž vzniklo několik vizionářských multižánrových festivalů, jejichž program rozhodně nezapadá do šedého českého průměru. Řeč je třeba o Colours of Ostrava, který sice pluje spíše ve vodách world music, ale nebojí se i ostatních "škatulek" a plní předsevzetí co největší hudební rozmanitosti. Nejsvěžejší vítr do světa českých hudebních festivalů však přivál až vloni s prvním ročníkem Creepy Teepee. Ten vystoupil ze zajetých kolejí tím, že pozval přední interprety světové alternativní hudební scény, na které by si ostatní netroufli. Podle mnohých festival Creepy Teepee dosahuje mezinárodní kvality a získává si čím dál víc příznivců.


Trochu paradoxní je fakt, že největší slovenský festival Pohoda dosáhl mezinárodní úrovně už dávno, a to přitom existuje kratší dobu než většina velkých českých festivalů. Jeho organizátoři se totiž nebojí světových trendů a přivážejí interprety, kteří sice nejsou v naší oblasti tolik známými, ale ve světě si již vybudovali patřičné renomé. Svoji neotřesitelnou pozici festival Pohoda potvrzuje kvalitním, rok od roku lepším programem, ale i organizací doprovodných akcí nebo službami a péčí o své návštěvníky. A pak, že se od našich "bratrů" Slováků nemáme co učit.


Otázkou zůstává - kdo má na svědomí onu šeď, nudu či konvenčnost programů tuzemských hudebních festivalů? Jsou to organizátoři, kteří jsou při výběru interpretů opatrní ve snaze neprodělat? Nebo je to všechno reflexe samotných fanoušků a návštěvníků festivalů, kteří si žádají své oblíbené, stále stejné a osvědčené kapely? Odpovědnost je určitě na obou stranách. Ale já osobně bych větší podíl přisoudila právě (ne)vkusu českých posluchačů. To už ale zase zabíhám úplně někam jinam...




Odkazy na stránky jmenovaných festivalů:

• Rock for People
• Colours of Ostrava
• Creepy Teepee / Creepy Teepee na MySpace
• Festival Pohoda